Brejlounem jsem už poměrně dlouho, několik let. Své první brýle jsem měl cca 2-3 roky, načež s nástupem Covidu a respirátorů jsem je zničil. Můj andělský obličej neunesl tíhu respirátoru a brýlí naráz a ten dražší artikl mi spadl, no a já se svými pověstnými reflexy a bystrostí jsem si spadlých brýlí nevšiml a rozsedl je svou obří prdelí. Naneštěstí se nezničily kompletně, tudíž jsem byl nucen je ještě nějaký čas nosit jak analfabet dokud jsem neuspořil nějaké peníze a čas na objednávku nových. 

To se eventuelně stalo a já si mohl pořídit dvoje slušivé brýle. Zrak se však zhoršuje a při sportovním vyžití začínám pociťovat lehce pesimální vidění. A jelikož rád chodím na všelijaké hudební události, kde se může přihodit ztráta či zničení této zrak zlepšující pomůcky, tak i pro tyto situace by bylo vhodnější vlastnit kontaktní čočky. Hodně lidí v mém okolí je už nosí, což není nic neobvyklého že jo, nejsem nijak speciální živočišný druh. Ale pro mě je naprosto nepředstavitelná představa hrábnout si prstem do oka, natož si tam vměstnat čočku. Ale je to jak s řízením auta, naučil se to každej blbec, tak proč bych nemohl i já? S tímto pocitem a velkým entusiasmem jsem šel za optičkou.

Proběhla názorná ukázka a pak už to svěřila mně do teplejch. Slečna sympatická optička na mě měla vyhrazenou hodinu, já si řikal, že co tam kurva tu hodinu budeme dělat. Mýlil jsem se naprosto epesně. Boj mých třesoucích se rukou s miniaturníma čočkama byl lítý, mně se nedařilo přemoci své mrkací reflexy a ne a ne tu čočku do toho zkurveného oka dát. Nejprve jsem vztek dusil v sobě, načež mi slečna optička dobrosrdečně poradila, ať se klidně rozčiluju, že to pomáhá. Možná toho litovala jakmile to dořekla, jelikož jsem rozpoutal v tom kutlochu takové inferno, že to muselo být slyšet až do posledního patra Palladia. Slečna se smála, ale říkala mi, že mě nebude trápit do úplného běsu, abych jí tam ještě třeba nedal na držku.

,,Klid," pravím se šíleným výrazem a boj s čočkami zkouším dál.

Na mou otázku, zda to už někdo vzdal nebo byl neschopný si tu čočku nasadit, mi říká, že za celou její kariéru se to stalo maximálně dvakrát. To mě optimismem vážně nenaplňuje, avšak jedu svědomitě dál. Nakonec se mi přesně po hodině povede jednu čočku aplikovat, ale co čert nechtěl, následná alergická reakce způsobuje zrudnutí a otok oka, což je prý normální, ale mě to pálí jak piča a naprosto regulérně se tam rozbrečim. Jestli štěstím nebo zmarem, to si sám nejsem jistý. Proběhne však standing ovation všech přítomných v obchodě, já vyhráno ale ještě nemám, poněvadž tu čočku musím také vyndat, abych ji tam neměl nadosmrti, a to trvá dalších 15 minut. Po vyjmutí čočky padám absolutně vyčerpán, snad i zdrogován tím čočkovým roztokem do křesla aka rudoočko. Slečna mě pak vybaví dalším párem čoček na doma jakožto domácí úkol a nezapomene mě zkasírovat. Ve své letargii jsem málem utekl bez placení jak každý víkend z hospody, ale slečna tento starý trik jako zákon sám zkušeně prohlédla. 

Čočky ještě nenosím, od té doby jsem to nezkoušel a stále to oddaluju, protože jsem posera. Když jsem si zařizoval nové brýle, tak druhá paní optička chtěla vidět jaké jsem měl ty předchozí, prej pro porovnání co mi sluší a co ne. Bohužel moc normálních (rozuměj střízlivých) fotek nemám, tak jsem vybral alespoň tu, kde vypadám nejmíň jako ožralá smažka. Paní optička se tak polekala, že málem zavolala fízly.

Uvidíme, jak to bude probíhat dál.