Před čtyřmi lety v tento den se totiž stala taková veselá příhoda s milou starší a zkurveně votravnou paní (pro lepší vyjádření emocí jsem ji pojmenoval Jarmila). Bylo 13:15 všedního dne, vlak mi ze stanice odjel před pěti minutami a já si tak mohl dopřát zaslouženého pozdního oběda a v erární mikrovlnce si ohřejvám s láskou připravené vege jídlo. Cpu se takle půlkou selete, když v tom okamžiku mi někdo začne bušit na okénko pokladny s takovou kadencí, jakou se já dožaduji ruma na baru. S klidem v duši se futruji dál až mám boule za ušima, když najednou bába Jarmila začne hulákat přes okénko jak Viktorka u splavu:

"HALÓÓÓ, JE TU NĚKDO? MOHLA BYCH SI KOUPIT LÍSTEK??"

Nuže dobrá, s mastnejma rukama a značně rozladěn dojdu k okénku a s přáním odporného dne se ptám, co by ráčila. Dostávám vypucováno jako když bych přišel domů ze školky s roztrhanejma punčocháčema, že kde tak dlouho jsem a že mám kurva bejt k dispozici pro prodej jízdenek. Milá paní, povídám, byl jsem na záchodě a halt mi to nějaký čas zabere. Místo pochopení a možná i menšího porozumění se mi však dostává další pisklavá otázka:

"TAK DLOUHO JÓÓ??"

To už ze mě začaly proudit patoky potu, ale jakožto proslulý sangvinický flegmatik jsem držel nervy na uzdě a pouze se střídmým důrazem jsem odpověděl:

,,Víte, já ale nejsem zkurvený pokladní, tudíž není má povinnost dřepět tady na prdeli a čekat, až sem kdekdo půjde votravovat s jízdenkama na Slaný předměstí nebo abych tu vychovával haranty, co tu dělají bordel a mají ze mě akorát prdel."

Po konstatování, co jsem to za debila, mi teda Jarmila říká, že by chtěla jízdenku. NA ZÍTRA!!! Tak to už jsem měl takovou žílu přes čelo, že jsem se na ní málem voběsil. Ptám se, proč si to nekoupí až zítra a dostávám odpověď, že jí snad nebudu diktovat kdy si má kupovat jízdenku na vlak. V naprosté zuřivosti jí tedy kontruji, že mi ona taky laskavě nebude diktovat jak dlouho mám srát, dávám jí tu zasranou jízdenku a třískám s přepážkou. Jarča ještě utrousí, že jsem se mohl aspoň omluvit. Oukej, tak se tedy omlouvám prostřednictvím tohoto článku, nicméně událost je to už tak zašlá, že buď se k Jarmile omluva už dostala, nebo je už mrtvá. Její social game v její rodné vísce byla ale v naprostym primu, páč když mě pak přišly žádat další báby o jízdenky, tak na mě čuměly skrz fousy a prsty nevraživým výrazem, aby se následně na perónu daly do přátelského klábosení právě s Jarmilkou.

Babského náletu se už ale obávat nemusím, protože jsem za sebou spálil všechny mosty a železniční stanice Zvoleněves už mi dávno neříká pane. Avšak příhod z života výpravčího mám nespočet, tudíž se někdy zase s nějakou podělím.