fotbalový turnaj v itálii

Co že je v plánu?

Mnoho lidí z mého okolí ví, že každoročně se koná po celé Evropě několik fotbalových turnajů, kam díky mému umu, dovednostem a zaměstnavateli jezdím. Jsem prostě reprezentativní chlapec. Tentokrát jsme podnikli cestu do Itálie, konkrétně do Agropoli, což je cca hodinu a půl jižně od Neapole, města Diega Maradony.

Šéf svazu mi vyjednal uvolnění z práce a já se už cca čtvrt roku těšil na slunnou Itálii s potenciálním vejletem do města pod Vesuvem. Drobné vrásky mi dělala pouze cesta, která byla naplánovaná autobusem z Českých Budějovic – jednak její nechutná přibližná délka 15-16 hodin, a jednak obava že nestihnu nedělní zápas Vranýho. Navíc jízda vlakem z Prahy do Budějek měla ve své trase jednu šílenou výluku s dvěma přestupy na autobus a posléze zase na vlak, tudíž jsem absolutně odmítal toto martyrium absolvovat.

Načež má lepší polovička vymyslela ať jedu autem do Budějovic, zaparkuju u hlavního nádraží, kde mi parking spot vyjednala, a nebudu se tak muset trmácet vlakem a ještě navíc stihnu nedělní fotbal.

V neděli večer ještě hrála česká repre se Španělskem v Edenu, na což jsem měl lístek a plán navštívit.

Z Agropoli domů

Na turnaji jsme v konkurenci domácích Italů, Maďarů, Angličanů, Belgičanů, Francouzů a Španělů skončili na druhém místě, jediná prohra přišla právě s Italy, kdy jsme si za jediný inkasovaný gól mohli sami a ve zbytku zápasu už zvrat nepřipustili zkurvení italští rozhodčí po vzoru plešaté mrdky Pierluigi Coliny.

Čas odjezdu byl v sobotu večer ve 22:00 po závěrečné ceremonii, během které jsem přebíral pohár pro druhé místo a byl jsem nucen před více jak 150 lidmi mluvit do mikrofonu s prezidentem turnaje, navíc italsko-francouzsky, protože neuměl anglicky, takže jsem musel jakožto mladší ustoupit a dolovat ze sebe klišé fráze v těchto pro mě ne uplně stoprocentních jazycích. Nevím, kdo byl zpocenější víc, jestli já nebo ten pán, ale moje selfie budiž tomu důkazem. Když jsem si konečně sedl, tak ani celý harém vějířek a vějířů by nezachránil mé šatstvo před totální potopou. S mými důkladnými propočty jsem posléze dosáhl naprostého klidu, souznění a relativního sucha, neb jsem věděl, že v neděli všechno stihnu přesně tak, jak jsem si vytyčil.

Usedl jsem na své místo do busu, kde sice všechno pivo po příjezdu uschlo, ale podlaha se lepila jak hovno na košili, takže jsem musel noc strávit v uličce mezi sedačkama. Pár šťopiček před spaním na povzbuzení a mohl jsem se tam natáhnout  jak na ledě a uložit se k sladkému miminkovskému spánku až do téměř devíti ráno.

Co by se teď už tak mohlo stát?
Stalo se to, že řidiči s náma jeli jak s hnojem, přičemž jsme tak ani už nesmrděli, a po 12 hodinách jízdy jsme byli stále v Itálii.
„To si děláte piču ne?“, byla má první myšlenka po probuzení.

Raný plán příjezdu do Budějovic byl v pravé nedělní poledne, což už pomalu začalo brát za své. Šoféři se s tim opravdu nesrali, a pokud mne nešálil zrak, tak nás předjížděl i oblíbený v létě se vyskytující hmyz – cyklisti. Na chcacích  zastávkách se dramaticky ubralo, ale přesto ve mně každá taková vyvolávala pocity šílenství a zmaru, protože mi bylo jasné, že se můj sen hroutí. Někde u Salzburku mi už bylo nad slunce jasné, že zápas ve Vranym nestihnu a svou čtvrtou zprávou jsem to hystericky vysvětloval trenérovi. Od Lince to mělo trvat do Budějek nějakou hodinu, ale věřte nebo ne, nám to zabralo bezmála hodiny dvě! Když už jsme se konečně doprcali na české hranice do Dolního Dvořiště, tak šoféři se jali ještě tankovat plnou nádrž, což zabralo dobrých dvacet minut a 650 litrů nafty nebo benzínu (nevim kurva) stálo snad 40 litrů.

Dojezd do cílové destinace byl v 17:10 a já vopravdu nevěřil svejm vočím. Nasranost jsem ale krotil a poslal ji na bod mrazu, páč nás čekala ještě cesta autem do Prahy. Jednoho kolegu jsem vyhazoval v Olbramovicích, kde jsme se projeli krásnou přírodou a kolem Čapího hnízda, abychom se vyhli koloně. Nicméně od Čerčan do Prahy se už táhla neuvěřitelně dlouhá a stojící kolona, což nás unavené po cestě s druhým kolegou vytáčelo do nepříčetnosti. Do toho odporné dusno a mně v autě nejede klimoška.

Po strastiplné cestě po Praze a mnoha dedukcí, kde ho bude nejvýhodnější vyhodit, jsem se domů dostal ve 20:10. Závěr tohoto korálkového dne byl příjezd do Letňan, kde se konal koncert zpíčených Imagine Dragons, což znamenalo uzávěry silnic, fízly na střechách aut, další kolony jako by jich nebylo za ten den málo, debilní lidi co si švitořili sračky typu Thunder nebo Believer a mě nuceného to celé objíždět až do Čakovic, abych se vůbec dostal domu. Tam jsem se v totální rezignaci konečně umyl, fláknul sebou na gauč a chcípnul.
Na repre jsem se vysral a jen jsem to po očku sledoval v polo kómatu v televizi.