Pokud se během následujících letních měsíců chystáte někam na dovolenou, můžu směle doporučit Rakousko, které je oblíbenou destinací nejen českých turistů, ale nyní i naší. Za pouhých pár hodin jízdy autem můžete objevovat krásná jezera, proplétat se po bohatých horských soutěskách, nebo navštěvovat nádherná města jako například Salcburk nebo Vídeň. Mým dnešním tipem na výlet je však vyhlídka s vodopádem Liechtensteinklamm, nacházející se kousek od Sankt Johann im Pongau.

S mou těhotnou manželkou a psem jsme se vydali v půlce června na poslední „klidnou“ dovolenou a naším cílem byly rakouská jezera Wolfgangsee, Mondsee, Traunsee a Attersee. Mimo to jsme navštívili také Linec a Salzburk, v několika myšlenkách prolétlo i Orlí hnízdo. Po zralých úvahách jsme ale návštěvu bývalého horského útočiště asi nejznámějšího Rakušana přehodnotili, jelikož jsme nechtěli riskovat, aby se Elišce vysoko v horách nějak přitížilo, nebo aby náhodou nezačala kvůli jakékoli stresové situaci rodit a my tak měli doma Rakušanku. K tomu jsme navíc nechtěli trápit našeho psa, pro kterého by to asi taky nebyla ideální destinace, tudíž jsme z Orlího hnízda vycouvali a na mé doporučení jsme zvolili jako alternativu zmíněný vodopád, poněvadž jsme vyložení labužníci a požitkáři vodopádů a podobných vyhlídek.

Doporučuji však před výšlapem k tomuto vodopádu si nastudovat náročnost cesty, tedy něco, co já neudělal. Tak nějak jsem z obrázků vydedukoval, že to bude pohoda někde v lesíku a zvládneme to levou zadní - tak jsem to také manželce prodal, jednoduše jak bábě na trhu sandále ve výprodeji. Při příjezdu doporučuji dojet až na parking P1, protože pokud byste využili parkování P2-P4, museli byste ke vstupu do soutěsky dojít ještě cca 1,5-4 kilometry a věřte mi, že si chcete pošetřit nohy. My se na P1 kupodivu dostali, což nám vlilo elán do žil. Prošli jsme vstupní branou a těšili se na krásný vodopád, možnost koupání a relaxu. Jenže do cesty nám přišla další vstupní brána, ta hlavní, kde bylo potřeba zakoupit lístky – buď na místě, kde byly nezřízené fronty, nebo online. Šli jsme do online varianty, kde jsme zjistili, že si musíte vybrat časový slot pro návštěvu, který vždy trvá pouhou hodinu. Velice zvláštní, ale když už jsme tam byli, tak jsme si zakoupili slot na 12:00 – 13:00. Dvacet minut jsme posečkali a přesně ve 12:00 nás pustili do areálu.

S Eliškou jsme byli oblečeni do plavek, ta si ještě zkušeně táhla pantofle na koupání, na které jsme se velmi těšili. Chtěli jsme po náročné cestě osvěžit sebe i našeho pejska, jelikož čtyřicetistupňová výheň byla fakt nesnesitelná. Zprvu jsme se fotili snad na každém kroku jak asijský turista, protože cesta to byla vskutku nádherná a místy připomínala Canyon del Sumidero v mexickém státě Chiapas, kde jsem samozřejmě byl a mohl jsem tak tahat z rukávu četná přirovnání jako „typyčo tahle proláklina obrostlá mechem vypadá jak El Arbol de Navidad v Chiapas. Víš, Eliško, co to je Chiapas?“, až z nich Eliška znechuceně dávala oči v sloup a doufala, že aspoň na chvíli zmlknu a nechám ji v míru. A to se stalo, poněvadž po pár úsecích se cesta začala trochu komplikovat.

Najednou byla všude voda, cesta byla značně užší než na začátku a k tomu ještě velice kluzká bez možnosti chycení se nějaké podpory, díky čemuž Maya začínala dostávat záchvaty strachu a hysterie, a Eliška v osmém měsíci klouzala po té zemi jak Martina Sáblíková v prajmu. Tato soutěska následně vedla hlubokým tunelem, ve kterém už ze mě lilo jako z konve, protože tam jednak bylo dusno jak v prdeli, a ještě jsem byl ve stresu z holek, jestli to v pořádku zvládnou. Po průchodu tunelem jsme užuž doufali v pohled na vodopád, avšak realita nás skoro posadila na prdel – čekal náš strmý výšlap po krkolomných schodech několik desítek metrů nahoru. V tomto bodě jsem už naši účast v tomto výletu vzdával a raději jsem zavelel k ústupu zpět k autu. Eliška ale hrdinně prohlásila, že to zvládne a jdeme dál. Šli jsme tedy dál hlemýždím tempem, nejhůř z nás vypadala Maya, která vypadala jak když ji vedeme na porážku. Kolemjdoucí lidé si nás zkoumavě prohlíželi a jistě nespočetněkrát utrousili, co jsem za čuráka, že táhnu do takových sraček manželku v pokročilém těhotenství a psa. Nemohl jsem nesouhlasit. Svítila v nás naděje, že po vyšplhání těch obludných schodů už budeme na místě, ale opak byl znovu pravdou. Tentokrát na nás čekalo točité spirálovité schodiště směrem dolů jak někde v Bradavicích, což na pohled vypadalo náramně, ale všem třem se nám podlomily kolena. Chtěl jsem to opět vzdát, jít zpátky k autu a vysrat se tuhle píčovinu (to už jsem i nahlas pořvával), ale Eliška byla opět statečnější nežli já. Šli jsme tedy dolů, nicméně tentokrát jsem musel už Mayu táhnout v náručí, protože ta se těch schodů šíleně bála, a já se jí vůbec nedivil. Bohužel pro ni, jsem se na ni tak nezřízeně potil jako prase, že v momentě, kdy jsme došli z této spirály dolů do dalších jeskyň, byla Maya prochcaná skrz na skrz až na kost, jak kdyby stála pod tekoucím vodopádem půl dne. Zhnusené pohledy kolemjdoucích bych vám přál vidět, já je naštěstí neviděl, pouze z doslechu, protože jsem měl totálně zamlžený a propocený i brejle. Když se po schodišti ještě sral před Elišku nějaký německý influencer s třema foťákama v ruce tak, že jí málem shodil, tak toho už jsem málem na místě přizabil.

Nakonec na nás čekaly hluboké jeskyně, ve kterých nebylo slyšet vlastního slova díky prudce tekoucí vodě. Připočtěte k tomu tmu a šílené dusno a vyjde vám z toho naprosto neidylický výlet pro těhotnou ženu a unaveného psa. Chvilku jsme se ještě snažili jít dál a najít ten slavný vodopád, ale v důsledku naší velké nepřipravenosti, enormní únavy a stresu jsme se v tomto okamžiku otočili na podpatku a naši návštěvu ukončili, protože to fakt mohlo dopadnout špatně – museli jsme se ale znovu dostat přes veškeré překážky, které nás dostaly až do tohoto bodu a které jsem popsal výše. Maya již odmítala udělat jediný krok, tudíž jsem ji musel nést v náručí téměř celou cestu zpátky, tudíž jsme byli prochcaní durch mnohem mnohem více. Eliška to s několika zastávkami zvládla na výbornou, byť párkrát jsme měli opravdu namále a reálně hrozilo, že naše dcera bude Rakušanka. Třešinkou bylo, když ještě Elišku požádal nějaký influencerský pár s čerstvě narozeným miminem, jestli je stotřicetkrát nevyfotí v té jeskyni nad srázem, přičemž drželi to dítě jak onehdá Michael Jackson v Berlíně v roce 2002.

Výlet do Lichtenštejnské soutěsky doporučuji všemi deseti, jen vám teda nemohu říct, jak to na místě vypadá, protože jsme s rodinou došli sotva do poloviny a zabralo nám to neskutečných 45 minut. Vrátili jsme se po hodině a půl zpátky zpocení, špinaví a vyčerpaní, ale vesměs vysmátí, protože to byl jedinečný zážitek. Takovou krkolomnou cestu jsme ještě nezažili, sice jsme viděli úplné hovno, ale máme zase co vyprávět. Kromě teda toho, jak vodopád vlastně vypadá a zda se tam dá koupat. Snad se tam podíváme ještě někdy v budoucnu, a tentokrát už dojdeme až na konec.