V polovině února jsme se vydali s Dafčou na ryze pánský výlet do Paříže na základě pozvání našeho kamaráda, fylantropa a mecenáše Pierra de Verre. Ten měl celý víkend v plánu participaci na pokerovém turnaji, a tudíž jsme měli my dva kamarádi nějakých 30 hodin v městě zamilovaných. Jo a druhej den jsme šli na fotbalovej zápas mezi PSG a Lille do Parku princů, tam už i s Pierrem.

Pojďme si tedy přiblížit oněch 30 hodin v hlavním městě Francie.  

Náš výlet odstartoval v pátek večer, kdy Dejv dorazil k nám domu k přespání a lehkému ožrání. Přehnat jsme to však nechtěli, jelikož jsme druhý den vstávali jak Ukrajinci co jim nad hlavama lítaj rakety už v půl 5 ráno. A poněvadž let z Paříže zpět do Prahy byl již v neděli večer, tak jsme si pronajali na jeden den garáž u letiště pro auto, ať se nemusíme prcat s Uberama. Vstávání bylo nechutný jak Babišova prezidentská kampaň, avšak zvládli jsme to s noblesou sobě vlastní. Jen Dejv u nás doma nechal smradlavý ponožky, zpocený triko a záhadný brejle, který nikdo nikdy neviděl. Na letišti jsme se plazili jak mátohy, ty večerní panáčky byly trochu cítit skoro jak ty ponožky, ale nic co by nespravilo jedno pivečko. Nebo dvě. Ryan air měl, kupodivu, prostornější letadlo než bývá obvyklé, navíc vedle mě nikdo neseděl, takže jsem si mohl ždibíček natáhnout nohy a nehrozilo utržení vazů v koleni jak každej let a taky jsem se mohl trochu dospat, přečíst pár kapitol v knížce a ve finále si dát mood booster v podobě francouzských šansónů od Stromaeho nebo Orelsana. Na letišti v Beauvais jsme dřepli na bus a vy(n)dali se do Paříže, promýšlejíce tu nejlepší turistickou trasu a ty nejbáječnější insta friendly spoty, protože influencer Dávit se mnou nejel pro nic za nic, žejo?

Naše duo má jednoznačně určené role - já jsem máma a Dejv táta, totiž chci říct Dejv točí a fotí, já vymejšlim trasu, kam se půjde. Prvním místem tak byla jednoznačně Notre-Dame, jelikož jsme obrovskými fanoušky Emmy Smetany a jejího smutného selfíčka před hořící katedrálou. Tentokrát byla zastavěná (ta katedrála), tudíž jsme, k naší obrovitánské radosti, dostali prostor pro vlastní verzi sadfíčka. Odsuď jsme se vydali přes insta top friendly knihkupectví Shakespeare and Company až k Pantheonu, kde jsou pohřbeni velikáni francouzské kultury jako Victor Hugo, Émile Zola, Voltaire nebo Alexandre Dumas. Zde Dejv mohl poprvé projevit své influencerské nadání a nutno dodat, že byl opravdu ve svém živlu. Točil a fotil tu monumentální budovu snad ze všech úhlů, až mi bylo ze sebe trapně, že já jsem tam v podstatě k hovnu. To byl však omyl, neb Dafča mě využil jako modela pro své četné foto/video pokusy (to se stává často) a dokonce mě naučil pár triků. Zda jeho výklad padl na úrodnou půdu a já někdy půjdu v jeho šlépějích je pravděpodobné asi tak, že někdy uvidím ty všechny fotky, které Dejv na našich výletech pořídil.

Nikdy jsem žádný fotky neviděl a mohu tak pouze snít o tom, jak mi to na nich sluší.

Další cesta nás vedla do čtvrti Pigalle, kde se nachází Moulin Rouge, množství porno shopů, sex shopů a šmajchlkabinetů, a taky basketbalový hřiště dělaný pro influencery jak na zakázku. Tam jsme strávili nejvíc času, místní děti hrající zde freestyle z nás musely mít velkou radost, anebo velkou prdel když je tam Dejv snímal skoro až ze zdi pomalu jako Peter Parker Spider-Mana. Z této sportovní vsuvky jsme se vydali k bazilice Sacré-Coeur, která je díky své poloze na vysokém kopci dominantou této čtvrti a i celé Paříže. V půlce února bylo v Česku klasicky chladno, zima, hnus a nízký teploty. Pařížská předpověď počasí však hlásala na víkend kolem 10 stupňů a celkově lepší počasí než v ČR. Nechal jsem tedy svoje zimní pohory doma a vzal si kecky, což byl brilantní nápad. Nicméně zimní bundu, která se hodí spíš do -20, jsem oblékl a to byla osudová chyba. Pod ní jsem si zkušeně ještě nechal silné bavlněné tričko, takže vejšlap k tý vyjebaný bazilice bylo čisté martyrium. Chladný vítr sice ofukoval, jenže ze mě lilo jak během letních veder a kapky potu proudící z mého čela nešly zastavit. Co se dělo pod bundou s tričkem, to snad ani nebudu popisovat. Když jsme konečně vylezli nahoru k tý bílý jebce, tak jsem působil na kolemjdoucí čumily jak zjevení. Dokonce i pouliční prodejce sraček jsem značně odpudil, že nám nenabídli ani selfie tyč. Ale jinak ta budova a výhled byly fakt top, to jako né že né.

Vážně jsem se těšil na nějaké speciality francouzské kuchyně, ale protože jsme furt chodili z místa na místo, a navíc nejsme žádní extra fine diningový fanatici, tak jsme to vždycky nějak odflákli. A ono taky velkou část cesty nikde nic nebylo, a tak když už nám teklo do bot a hlady jsme si málem dali po tlamě, tak jsme navštívili jeden takový tuze francouzský fine establishment jménem McDonald's. Jako zákusek jsme si (už) v místní pekárně koupili nějaký pečivo s čokoládovou náplní a mlaskali jsme jak špíny míjejíce zrovinka jednu michelinskou restauraci, před kterou byla fronta jak na maso. Mám dojem, že si nad našim stravovánim pár čekajících lidí odplivlo s proceděním jemného slůvka "merde". Viděli jsme třeba i téměř 1km dlouhou frontu před brunch podnikem s názvem Kozy, to jsme si opravdu z plna hrdla kladli otázku, jestli si ty lidi dělaj kozy? Ale proti dišputátu žádné gusto, my během pobytu sežrali dvakrát mekáč, jednou pizzu, cibulačku (mňam dopíči) a bagetu. Kolik bylo vína nelze spočítat.

Eiffelovka večer byla vážně nádherná. Celkově atmosféra v jejím okolí byla super, byť se tam všude něco renovuje. Atmošku pokazili akorát lidi, kteří začli sborově s tamější zpěvačkou "zpívat" Shallow od Lady Gagy, a to trhalo uši víc jak Mike Tyson. Druhý den jsme se u ní sešli dopoledne už v kompletní trojčlenné sestavě. To jsem pro změnu dostal záchvat smíchu já, jelikož se Dejv celou dobu těšil na záběry Eiffelovky ve dne, abychom tam přišli a přímo před ní v záběru se tyčil jeřáb větší snad než sama věž a dokurvil tak celou scenérii. Výraz na Dejva obličeji byl k nezaplacení. Posléze jsme dokrmili kocovinu z předešlého večera vínem a bagetou, natočili a nafotili nějaký Kylian Mbappé materiál a následně se vydali nejrychlejší cestou k Parku princů. No nejrychlejší, chtěli jsme metrem, ale to bylo narvaný k prasknutí, do toho tam všude pořvávali vyjebaní Alžířani a vyvolávali konflikty, takže jsme si raději losli kdo zavolá Ubera. Já to nebyl a to je hlavní. Zápas byl naprosto neskutečnej a z jiný dimenze. Paříž byla marná, ale přesto se dostala do vedení zásluhou geniálního Mbappého. Následně se skóre přelévalo sem a tam jak naše piva z jednoho kelímku do druhého, až Lille vedlo 3:2. Na 3:3 pár minut před koncem srovnal opět famózní Mbappé, aby v poslední vteřině abnormálním přímákem rozhodl o vítězství Paříže nejlepší hráč historie Leo Messi. Málem jsme se posrali. V zápase měl 1+1 i Neymar, kterej pak střídal se zraněnym kotnikem, nebo spíš kvůli sestřinejm narozeninám, avšak dle nejnovějších zpráv je zranění vážný a sezóna pro něj skončila - tak aspoň budou dobrý kalby těch kurevsky dlouhejch narozenin.

Po zápase jsme ještě jeli k Vítěznýmu oblouku a prošli si Champs-Élysées, bohužel ale čas nás tlačil a my se museli s naším fylantropem rozloučit a upalovat na letiště. Třema přestupama jsme dojeli až na místo, odkud měl jet bus přímo na letiště Charles de Gaulla, avšak nikde žádnej zkurvenej bus nebyl. Ani zastávka, zhola nic. Panika se začla vkrádat na naše unavené duše, a tak jsme nakonec objednali Uber. A byli jsme nakonec rádi, páč to letiště bylo velký jako naše kocoviny a v našem delíriu bysme těžko zvládli MHD dojet na správnej terminál a odletět. My totiž měli problém i v Praze v garáži najít moje auto, protože jsme nemohli pochopit, že garáž má dva směry a dvoje dveře. My však bloudili pouze na jedné straně a než nám to došlo, tak uběhlo dobrých 40 minut. Jestli někdo sledoval kamerový záběry i se zvukem, tak se musel pochcat smíchy.

Takže toť našich pár hodin v Paříži. Au revoir.