Před nějakými dvěma měsíci jsem se tu vypisoval, jak jsem byl s přáteli poprvé ve svém životě v Paříži a jak to bylo kouzelné. Rozhodně bylo v plánu se do Paříže vrátit le plus tôt possible, ale rozhodně by mě nenapadlo, že to bude tak brzy. A zase bez Elišky. A ještě navíc pracovně.

Jedna naše taková pracovní skupina skládající se z pracovníků ze zemí celé Evropy začala pár týdnů po mém únorovém návratu organizovat první společné setkání od dob Covidu. Mailem bylo sděleno, že setkání může proběhnout přes Zoom, avšak preferuje se osobní dostaveníčko  - k mému úžasu – do kanceláří v Paříži. „To musí být špatný vtip, ne?“, ptám se sám sebe. „Do Paříže jsem chtěl vzít Elíska třeba na podzim, ale nechce se mi tam vracet takhle brzo a sám, navíc na pracovní konference. Snad to půjde vyřešit přes ten Zoom meeting,“ vkládám si na srdce naděje. Velký hovno. Věci se daly do pohybu nepříjemně rychle a náš odbor nás tam s velikou ochotou chce vyslat na průzkum a obhlédnutí terénu. Alespoň nepojedu sám, ale s kolegou, který veškeré úradky a zařizování všeho kolem bere pod svou správu a já naštěstí nemusím řešit nic. Ještě že tak.

Chudák kolega nakonec z toho všeho byl pomalu ve stavu, kdy chtěl prášky zapít litrem vodky a posléze celej výlet skrečovat, poněvadž takovýho sraní co kolem toho bylo, to nemá snad ani církevní rozvod Kuchařový s Brzobohatým. V podstatě až do poslední možné chvilky jsme byli v nejistotě, zda pojedeme nebo ne, jelikož to muselo projít přes několik vyšších pohlavárů, proletět několika systémy, muselo to podepsat x lidí, orazítkovat, okopírovat, zarámovat a jiné užitečné doplňky. Byrokracie at its finest.

Den před odletem jsme se dozvěděli, že teda letíme. Musel jsem si před odletem vyzvednout ještě pár dokumentů a peněz, které se daly převzít jen za můj podpis, tudíž to bylo docela ještě pěkně hektické. Na letišti jsme však měli krásného fóra, a protože já kvůli fobii z lítání bez pozření pár kapek alkoholu do letadla nesedám, tak jsme tam foukli pár piv a šťopiček. Ach, jak krásný začátek pracovní cesty. V Paříži jsme se dopravili bez problému na hotel, ubytovali, já mohl oprášit svou francouzštinu, a pokračovali jsme v krasojízdě – poznávání města, které pro mne bylo španělskou (nebo francouzskou hihihi) vesnicí. Nesmělo chybět vynikající místní výnko. Nutno dodat, že jsme se upravili docela slušně do pozdních nočních hodin a následné brzké ranní vstávání na první konferenci, která měla trvat až do 5 odpoledne, nebylo absolutně příjemné.

Pracovní konference byla prostě práce, hovořilo se tam pěti jazyky, tlumočníci měli horší šichtu než Nicole Kidman ve stejnojmenném filmu a my přes počáteční bolest hlavy svědomitě poslouchali a byli plnohodnotnými účastníky. Občas jsem k zahraničním kolegům musel promluvit i já coby jménem našeho zaměstnavatele, což pro známého trémistu a mistra světa v pocení bylo naprosto majestátní. V sále horko jak v prdeli, všechny oči upřené na mně a na mém čele se rozjíždělo pomalu vodní pólo. Všechny útrapy jsme ale s kolegou zvládli s noblesou a k večeru jsme se opět mohli romanticky procházet po Paříži, hltat památky, zamilované páry kráčející ruku v ruce a jen se slzou v oku vzpomínat na naše lepší polovičky, které jsme nechali doma. Druhý den konference probíhala naprosto stejně jako předešlý den jen s tím rozdílem, že já už jsem vše vyřkl a mohl jsem tak mlčet po celou dobu. Největší fórek byl v tom, že jak všichni zdůrazňovali téměř povinnost dorazit na konferenci osobně, tak snad ¾ lidí mělo v piči a připojili se přes Zoom. Kamera v sále byla nastavená tak šikovně, že všichni viděli mě, jak sedím s vyzutejma botama a s rozepnutejma kalhotama, aby mě netlačil pupik. Merci beaucoup.

Po konci této události jsme si koupili poslední flašku, kterou jsem vypil skoro celou sám (jak vidno na fotce), a užívali si sluníčka v parku pod Eiffelovkou. Následně jsme pořídili dárky domů, sedli na bus a odjeli na letiště. Tam jsme měli asi dvě hodiny rezervu, kterou jsme strávili posloucháním nějakého chytrého českého pána, jak mudrcuje a předává životní rady svým dvěma kamarádům. Měl jsem tak vylágrováno v palici a chtělo se mi tak domu, že jsem se nad tim už ani nepozastavoval. Pozastavil jsem se ale však nad zpožděním našeho letadla o příjemnou hodinku, což mě nasralo téměř do nepříčetnosti. Ale nechtěl jsem poukázat na to, že jsem Čech, takže jsem svůj hněv uzavřel v sobě a oddával se četbě Silmarillionu.

Samotný let a návrat do Prahy proběhl hladce. Na letišti jsem si zkusil pro změnu místo Ubera jet domů pomocí MHD a zabralo mi to krásnou hodinu a patnáct minut. Příště asi radši dám 600 za autíčko, nebo si zase pronajmu garáž, kde jsem posledně to auto hledal dobrou věčnost.

V Paříži jsem nebyl za 29 let svého života ani jednou. Nyní jsem tam byl dvakrát během dvou měsíců. A pokaždý s chlapama. Příští návštěva už tak snad proběhne s mou Eliškou, jinak na celou Paříž už vážně jebu.

Díky za přečtení a neváhejte jet do Paříže, je to vážně krásný město.

A la prochaine.