No, takže, ze mě už je pár týdnů taťka a nebyl bych to já, kdybych o tom nenapsal nějaký cinty. Posvítím si na život s novorozenětem mýma očima během otcovské dovolené. A vzhledem k náročnosti úkolu bych rád použil populární slovní spojení facebookových maminek karenovského typu a aplikoval ho na sebe sama – otcovská, ale rozhodně ne dovolená.

Dcerunka je naprosto kouzelná, krásná a zlatíčko. Přes den hotový andílek, v noci ale absolutní satan, který nám dává fakt zabrat. Já jako dítě jsem byl prej absolutní pičus, řval jsem prý nonstop ve dne v noci, tudíž je možné, že se mi to konečně vrací na dětech, jak bylo předpovězeno. Super, to je paráda. Manželka a já máme pytle pod očima sahající až ke kolenům.

Rád bych ale popsal den jako korálek. Malá zrovna slavila výročí dva týdny na světě, otcovská, ale rozhodně ne dovolená se chýlila ke konci a já už jsem byl naprosto fyzicky i psychicky vyčerpaný. O manželce ani nemluvě, tudíž jsem jí nabídl, ať si skočí na manikúru a udělá si čas pro sebe. Vůbec mi to nevadilo, o dceru se starám rád a poskytnout manželce laskavost, to je win win situace, kterou v budoucnu zneužiju ve svůj prospěch čtyřnásobně. Venku navíc krásné počasí, tudíž jsme se vydali na prochajdu.

Kousek u našeho lesoparku se staví už několik měsíců nějaké kancelářské budovy a jezdí tam mnoho nákladních vozidel a pracovních strojů. Zrovinka v moment, kdy jsme chtěli přecházet silnici, celý přechod obsadila právě tato vozidla a zůstala stát. Řidiči vysmátí s loktem z okna a s hubou od ucha k uchu pozorovali okolí a měli pohodu. Já s nově nabitou zodpovědností a pozicí fotra jsem to začal zběsile, nahlas a hlavně vulgárně komentovat, že tu mám v kočárku spící dítě a rád bych milostivě přešel na druhou stranu. Ještě, že malá mi ještě nerozumí. S řidiči to ale ani nehlo, tudíž jsem je tam musel obkroužit jak Boeing a jet přes obrubník, načež jsem je počastoval za nastalou situaci další snůškou výrazů toho nejjadrnějšího rázu, ale jakožto tatínek malé holčičky jsem se cítil samozřejmě v právu.

Za krásného slunečného dopoledne jsem se na závěr prochajdy zastavil v hospodě a k obědu tam poslal zkušeně dvě pivka tzv. „pod polivku“. Krásný bonding otce s dcerou. Užuž jsem se chtěl rozsedět, ale volal mi kamarád, že nám jede montovat síťku na komáry do obýváku a také se co nevidět měla vrátit manželka. Síťka na komáry dala našemu pracantovi zabrat víc, než bylo zdrávo, ale nakonec vše zdárně smontoval a já mezitím slupnul jak malinu ještě dvě pivíčka, co mi přinesl, a měl jsem ji jak z praku.

Večer nám s manželkou trvalo téměř dvě a půl hodiny, než jsme dceru uchlácholili a uspali. Místo toho, abychom posléze kouknuli alespoň na jeden díl Hospody, tak jsme oba chcípli v postel vyčerpánim a chrápali jak dřevorubci. Okolo půlnoci nás ale probral otravný a ohlušující zvuk, jakým je náš zkurvený domovní zvonek. Pes měl málem infarkt a štěkal jak magor. Za dveřmi stál vymrdaný soused, který si již podruhé během tohoto měsíce zabouchl vyjebané dveře od svého zkurveného bytu. Samozřejmě, klíčky nechal v bytě, dement. Poprvé, manželka ještě s bubnem, jsme mu pomohli, a tak se nás jal prosit o pomoc i podruhé, netušíce, že máme v rodině nový přírůstek. Já měl tak šílenej vztek, že mě a psa žena raději zamkla v obýváku, poněvadž jsem už nasazoval boxera na klouby jak Sebastian na Miraie na koncertu Eda Sheerana když mu chtěl vopíchat Bezděkovou, zatímco manželka šla toho kreténa seřvat. V naprostém záchvatu vzteku jsem se šel vydýchat na balkón, když tu jsem si všiml, že síťka na komáry jaksi nedoléhá ke dveřím balkónu a nám tak dovnitř vlétá všelijaká letní havěť jako komáři, mouchy, vosy nebo cyklisti. Párkrát jsem tu síťku zkoušel přirazit, pravda, s trochu větší silou, ale nedoléhala. A to bylo něco pro mé již tak pochodující nervy, takže jsem prokřupl prsty a velkým písmem jak volič SPD na facebookových diskuzích začal psát zprávu kamarádovi, ať okamžitě nastoupí a dveře opraví nebo ať už mě taky nesere.

Má dcera od té doby nezamhouřila oči, křik a řev se rozléhal po celém bytě a možná i po celém sídlišti, až jsem byl překvapen, že nám zásahovka ruku v ruce se sociálkou nerozrazily dveře beranidlem. Péči o malou jsme si s ženou přehazovali mezi sebou jak horkej brambor snad ob hodinu, aby si vždy jeden odpočinul, ale vše bylo marné. Nakonec jsem si k ránu vzal naprosto dezorientovaný dceru od absolutně vyčerpané manželky, lehl si s ní v obýváku na gauč a tam ji uspával bezmála tři hodiny, až konečně kolem 7 hodiny ranní usnula. Já samozřejmě spát nemohl, páč jsem pravidelně kontroval, zda vůbec dýchá.

Celý páteční den byla jedna velká marnost, ani jeden z nás nebyl schopen udržet otevřené oči, nebo pozornost, nebo si uvědomit, na jaké planetě se vlastně nacházíme. Ale to zná asi každý rodič, že. Já teď o tom jen napsal snůšku keců. Tak zase příště.