Návrat z Home Officu do kanceláře musel být pro mnoho lidí slušnej wake-up call. Ani já nejsem výjimkou.

Více jak půl roku jsem díky covidu měl možnost být na Home Officu, nebo jak se rádo a často říká u nás v zaměstnání - práce na dálku. HO je asi nějaký pejorativní název pro to, nebo fakt netušim proč se tento výraz nesmí používat. Každopádně jsem si na tu domácí pohodičku zvykl, a kdo by taky né, viďte? Ale především jsem si odvykl sedět na židli a hrbit se jak vemeno, tudíž jako já.

Návrat to byl přímo snový. Prach se nacházel takřka na všem, kam mé oči posilněné o pár dioptrií dohlédly, což byla pro moji alergii naprostá pohádka, a svým ohlušujícím kýchotem jsem musel probrat z letargie tak půlku baráku. Cestující na vedlejším autobusovém nádraží Florenc si museli nasrat do kalhot, když jsem tady ržál jak postřelenej kůň v říji. Aklimatizace po návratu proběhla překvapivě rychle, i díky přehršle inspirativního papyrusování, které se tu na mě v mžiku nahrnulo. Mé oblíbené pracovní pořekadlo "co nemusíš udělat hned, nedělej vůbec nebo to aspoň odlož" znovu přineslo své ovoce a já jsem toho tady měl skutečně jak nasráno. Jakožto známého kliďase mě to ale nemohlo vyvést z míry, ba naopak, a postupně jsem začal s nebeským klidem odfajfkovávat jeden rest za druhým. Ruku na srdce, bojuju s tím ještě dnes a vidina konce v nedohlednu, ale aspoň se zabavím.

Pracovní harmonii však neustále narušují okolní pracovníci infrastruktury, kteří vedle Florence už snad 300 let staví nějakej barák. Do toho se předělává celá Masaryčka, takže to tu vypadá jak v pořadu Přemka Podlahy. A jelikož kromě jara a kvetoucích rostlin začínají stoupat i teploty na teploměru, tak tu v officu začíná být nepříjemné vedro. Kor člověku jako mně, kterej se potí i v zimě při -20°. S kolegou si tu děláme krásný průvan, avšak bohužel průvanovo největší mínus je to, že mi sem všude po kanclu tahá venkovní pyly a bordel ze stavby. Do toho se přímo za mými zády objevil stroj zobrazený na fotce, kterej tu už asi druhým týdnem rozmrdává dlaždičky jak smyslů zbavenej a já jsem si jist, že ten nekřesťanskej rámus je slyšet až v Moskvě. Rovnice nám z toho vychází jednoznačně:

∃ pokud nechci mít koláče bez práce = musím otevřít okna = pyly a bordel ze stavby všude kolem mně + šílenej randál kdy neni slyšet vlastního slova + alergická rýma že bych si zpřelámal všechna žebra ≡ nasranost na maximum

Začarovaný kruh, a tak mi nezbylo nic jiného, než si borce aspoň v lehké hysterii fotit a ručními symboly jim poslat trocha lásky a úcty. Samosebou mi trvalo hodinu se správně naštelovat a kvalitně to vyfotit, takže si mě pánové všimli a nezapomněli mi od plic povědět, co jsem za zmrda.

Souhlasím a děkuji, jděte s tim strojem už laskavě doprdele.