Byť jsme s Eliškou po našich dlouhých a vyčerpávajících líbánkách chtěli zůstat nějaký čas v klídku doma, tak se ale minulý týden naskytla vskutku jedinečná příležitost, kterou prostě nešlo odmítnout. Lístky na první domácí zápas této sezóny Liverpoolu na Anfieldu. A jelikož je z manželky už skoro větší fanoušek jak já, bylo rozhodnuto v pár minutách.

Když jsme byli v Singapuru, tak tam měl klub mého srdce odehrát dva přípravné zápasy a já se těšil, že by to mohlo termínově vyjít zrovna na dny, kdy tam budeme i my, čerství novomanželé. Opak byl ale pravdou, Liverpool se tam předvedl až o týden později když jsme dělali skopičiny v Berlíně na Paulu Kalkbrennerovi a my bohužel měli smůlu, avšak nakonec jsme z toho vybruslili ještě lépe – zúčastnit se prvního domácího zápasu sezóny na Anfieldu, a navíc s mým nejlepším kamarádem a láskou mého života, to je přímo fantazie. Ačkoliv koordinovat tenhle jednodenní výlet byla hotová noční můra, která by kdejakému nerváku přivodila těžší infarkt. Nejprve jsme museli zařídit lístky, které byly přes známého, avšak do prodeje šly až čtyři dny před zápasem. Měla to být ale jednoznačná jistota s minimální možností neúspěchu. Něco jako bedny. Do té doby jsme tedy zařizovali letenky, ubytko atd. Navíc v neděli odpoledne jsem měl zase svůj zápas ve Vranym, tudíž bylo zapotřebí vrátit se včas, což ale značně zkomplikovalo hledání letenek. Po hledání a kombinování několika desítek variant letů jsme nakonec vybrali ranní sobotní let do Londýna se zpátečním ranním nedělním. Čekal nás další bezesný víkend, ale na to už jsme si toto léto v podstatě zvykli. Problém nastal jinde.

Z Londýna do Liverpoolu se dá dostat vlakem či autobusem, který je sice levnější, ale o dost pomalejší. Vlaku to trvá 2,5 hodiny, ale jízdenky stojí šílenou raketu. Líná huba holý neštěstí, a díky tomu, že jsme se v práci zeptali, tak jsme si zařídili zahraniční zlevněné jízdné, díky čemuž jsme na vlaku patřičně ušetřili. Ubytování jsme si zařídili někde v Londýně s tím, že tam přijedem stejně někdy až v sobotu o půlnoci, složíme hlavy na tři hodiny a pak si to hned poserem na letiště. Mayu nám v ČR láskyplně pohlídají rodiče, vše probíhalo jako po másle. Zádrhel přišel ve středu odpoledne, tři dny před zápasem – člověk, co nám zařizoval lístky, mi napsal, že vzhledem k prvnímu domácímu zápasu sezóny a renovaci stadionu se klub rozhodl upravit podmínky koupě vstupenek a přednost mají liverpoolští rezidenti. Jinými slovy my jsme měli hovno a existovala jen pramalá šance, že bychom se k vstupenkám dostali. Buď si koupit balíček Hospitality za 500 liber (jako jsem to udělal já před třemi lety) nebo si počkat do pátečního poledne, kdy by se možná mohlo uvolnit pár lístků jako additional sale. Vše jsme měli zaplaceno, všude bez možnosti storna a vrácení peněz, tak pravím: „to se fakt už z toho zeseru, ale co se dá dělat, zkusme to v pátek a uvidíme. Nemáme co ztratit, jen vyhodíme z oken pár tisíc korun za nic.“ Naděje v mém nitru pohasla jak ve Středozemi gondorskému lidu když Sauron obsadil Osgiliath, ale s Eliškou jsme na tom hledali pozitiva – sice přijdeme o docela dost peněz za letenky a podobné píčoviny, ale zase alespoň budeme mít klidnej víkend doma s Majáčkem.

Liverpoolský bůh se na nás ale usmál a v pátek po poledni mi známej píše, že lístky má. Sice ne vedle sebe ale ob dvě řady, ale má. Absolutně bez emocí říkám „KURVA TO JE VONČO LIVERPOOOOOOOL“ a náš mindset jsme museli se ženou znovu přenastavovat jiným směrem. V pátek večer jsem ještě teda vezl psa rodičům, pak jsme si s Eliškou doma dali tři drinky a šli v 9 večer chrápat jak důchodci. Budíček 3:40, cesta na letiště, chrápání v letadle a následné přistání v Londýně v 7:15 tamějšího času. Po přistání nás čekal přesun vlakem do centra na nádraží Euston, odkud nám jel vlak směr Liverpool. Do zápasu stále zbývalo dost času, ale na nádraží se už časně ráno začly shlukovat zástupy fanoušků jak Liverpoolu, tak Bournemouthu. Tisíce a tisíce fanoušků vyčkávalo na vlak pod informační tabulí, ale my, naštěstí, vyzbrojení informací z jakého nástupiště to pojede (páč oba máme železničinu v krvi) jsme všechny předběhli a ve vlaku mohli nakrásně vsedě dohánět spánkový deficit. Do Liverpoolu jsme dorazili ve 12 a ihned jsme se vydali směr Anfield, kde jsme (já už uslzený a s husí kůži že by prošpikovala i Mithril) se parádně rozšoupli v official storu a nakoupili sady dresů a jiných píčovin že nás s nima pomalu nepustili ani na stadion.

Chtěl jsem si dát na dres jméno mého nového miláčka s číslem 8 Dominika Szoboszlaie. Eliška miluje Trenta Alexandra Arnolda a já jí už celou věčnost slibuju dres právě s jeho jménem. Tak stojíme asi hodinu ve frontě na potisk a nervózně sledujeme hodinky, páč jsme ještě skoro nežrali a na pivo už jsme taky měli chuť jak pan Babula, když se konečně dostáváme na řadu – nadšeně a upoceně hlásím svou objednávku, platím a najednou mi pokladní krásným a nesrozumitelným Scouse akcentem řekne „wait a second mate“ a odejde k mašinám na potisk. Pak se vrátí skoro uslzená, že jmenovky se Szoboszlaiem jim právě došli a že jako sorry bro a jestli si můžu vybrat někoho jinýho. Byl jsem v takovym nervu že batoh na zádech mi málem začal hořet a nenávistně jsem koukal po celym obchodu po někom, kdo by zachránil situaci. Nakonec jsem to vzdal a na záda jsem si nechal dát taktéž Trentika, našeho novýho zástupce kapitána. V plánu jsem ho měl už hrozně dlouho, akorát mě už docela dlouho dost sere – jednak svejma výkonama jak na houpačce, jednak otřesnym bráněním a jednak že se Elišce líbí snad i víc než já.

Dresy máme, fish&chips taky bylo, pivečka a šup šup vstupujeme do toho liverpoolského chrámu. Jelikož jsme měli místa ob dvě řady od sebe, tak jsme se domluvili, že každej se zeptá přísedících, zda by se s náma nevyměnili, ať můžeme dřepět vedle sebe. Jako první to zkouším já na nějakého chlapa, co tam sedí smutně sám se štěněčíma očima a tuto prosbu mu podávám tak nátlakovym způsobem, že se pán bezmocně zvedá a jde si vyměnit místo s Eliškou. Great success! Zápas začíná. První minuta, Trent chyba jako prase (společně s Alissonem) a gól pro hosty. Naštěstí ofsajd, ale začíná se mi pomalu ale jistě z Trenta vařit krev. Třetí minuta, Trent chyba jako třicet prasat (společně s Virgilem) a gól pro hosty, tentokrát už regulérní. Vidim absolutně rudě, Eliška ani nedutá a já vyhrožuju, že si to zmrdaný jméno z dresu sloupnu nebo vykousnu. Ale jedeme dál, fandíme jak magoři, zpíváme, česky řveme a nadáváme, takže lidi vedle nás mají strach, že jsme nějací psychopati z východu - což v podstatě jsme, tedy já. Když ve 27. minutě celý Anfield tleská a vzdává hold jednomu Evertonu fandícímu dělníkovi, který zemřel v tomto týdnu na pracovišti, tak v ten moment akorát srovnáme na 1:1 Luísem Diazem po krásné akci. O moment později mašina Szoboszlai před našima očima vymíchá soupeře jak sníh z vajíček a kope se penalta. Tu si bere Mo Salah a Eliška prognózuje, že ji zkurví. Já zatnutou rukou v pěst vyhrožuju že ji hodim z tribuny, jestli bude takhle negativní a v ten moment Momo penaltu skutečně kurví. Eliška během nanosekundy mě sjede pohledem, já se málem pochčiju a Momo následnou dorážku se štěstím promění. Moje hysterická reakce způsobila, že jsem začal mutovat a pak jsem se musel podpírat okolních dědků, aby to se mnou neseklo. Červenou kartu pro Mac Allistera nekomentuju, to byla uplná sračka od rozhodčího, kterej to pískal stejně na hovno jak tupci u nás v B třídě. Naštěstí jsme hned posléze dali třetí gól a zápas vyhráli, takže to byl úspěšný a krásný den plný radosti, lásky a třech bodů. Celý zápas nás tak psychicky a fyzicky vyčerpal, že jsme se sotva vykodrcali ze stadionu.

Po zápase poslední vlak do Londýna jel v 19:40, tudíž jsme čekali na linku místního autobusu, co nás hodí do centra, abych ženě ukázal i něco jiného z Liverpoolu než jenom fotbal. Avšak místní řidiči byli asi všichni taky na stadionu, protože za celou hodinu našeho čekání neprojel jediný zpíčený bus. Takže jsme si zavolali Uber, šli se nažrat do Five Guys a pak už jen čekali na vlak směr Londýn. Nádraží v Liverpoolu bylo narvaný lidma, kteří měli stejnou myšlenku, a můžu upřímně říct, že jsem se chvíli dost bál, že se do vlaku nevejdem a budem v píči. To se nestalo, do Londýna jsme dojeli v půl 11, na ubytko v krásný muslimský čtvrti jsme přišli o necelou hodinu později – a jak již bylo řečeno, šli jsme si lehnout kolem půlnoci s budíčkem nastaveným na 3:45. Následná cesta na letiště, fronta u pasové kontroly, let do Prahy a pak jízda Uberem domu, byly jedno velké utrpení, které jsme ale zvládli s noblesou. Odpolední zápas na Vranym jsem nakonec taky zvládl, a i když jsem posral dva góly, tak jsme stejně vyhráli 5:3 díky famóznímu týmu.

Eliška viděla konečně Liverpool na Anfieldu. Měla z toho mega radost. Dostala svůj dres TAA. Vyfotila se před jeho nástěnnou malbou. Vyhrálo se, byl to top výlet aneb jak si zajet na Liverpool na Anfield během 24 hodin. Díky Elišce, díky našemu dealerovi vstupenek, díky Liverpoolu, díky mně.

Happy wife = happy life. ♥

LIVERPOOOOOOOOOL.