Eliška koupila cca před třemi týdny zbrusu nový konferenční stolek, který si vyhlídla po pečlivém průzkumu a datové analýze. Na mě však ale bylo, abych ho smontoval a uvedl do provozu, což není úplně můj šálek piva - spíš neš tvoření a stavění mi jde demolice a rozbíjení věcí. Jak to teda dopadlo? 

Ze chvíle, kdy konferenčák konečně dorazí a budu ho muset montovat, jsem měl osypky už od oznámení. Eliška mě sice neustále uklidňovala, že to nebude nic složitýho, jen přišroubovat pár kokotin, ale já věděl svoje. Především jsem věděl, jak moc stojim za hovno v manuální zručnosti. Náš dům, ve kterém jsem vyrůstal, by mohl vyprávět. Věcí, co jsem tam zkurvil nebo zničil, je nespočet. Věcí, co jsem vybudoval nebo vytvořil nula. NIcméně jsem jakožto manžel a hlava rodiny nechtěl působit jak totální nemehlo, tak jsem se tvářil, že jsem v pohodě a na zadaný úkol si věřím a zvládnu ho. A pak ten zkurvenej stolek přišel, já rozbalil tu olbřími krabici, kde bylo snad 50 desek a 1050 hřebiků a pomyslel jsem si: "Tak tenhle vymrdanej stolek by nesložil snad ani stavební inženýr." 

Bylo krásné středeční odpolodne, kdy jsem dorazil z práce a tahle hrůza na mě čekala doma. Eliška mi radila, ať si to pošetřím na víkend, kdy bude dost času a hlavně denního světla. Jakoby sama tušila, že se s tim budu srát celou věčnost. Já jsem to ale samosebou chtěl mít co nejdřív za sebou, takže jsem řekl hovno, jde se na to teď hned okamžitě. Pečlivě, hloubavě a zdlouhavě jsem studoval návod a přiložené díly. Musím konstatovat, že šroubků a hřebíků bylo opravdu tolik a několikero druhů, z nichž jsem dokázal rozpoznat tak dva. Společnými silami jsme se do toho pustili, ale už ve druhém kroku jsme zjistili, že nám výrobce posral jednu hlavní součást celého stolku, a sice vysouvací mechanismus. On to totiž není jen tak obyčejný stolek, kde se dají dohromady tři trámy a šmytec. Ne, stoleček má úložný prostor a ještě se dá vysouvat nahoru jakožto jídelní stolek. Byla by to fantazie, ale klíčová součástka byla k hovnu, tudíž jsme nemohli dělat nic jiného, než to reklamovat. Moje nervová soustava byla na pokraji kolapsu, protože jsem se bál, že jsem tím akorát dokázal jaký jelito skutečně jsem, avšak na reklamačním nám střelhbitě odpověděli ano, že to opravdu posrali oni a že nám vyrobí novou součástku. Sice jsme se dostali pouze do druhého kola montáže, ale už v tu dobu byla dávno venku tma, takže jsme byli rádi (především já teda), že se na to teď můžeme vysrat a vodfrknout si. Pokračování nás mělo čekat za cca dva týdny, kdy přijde nová součástka. 

Ta skutečně přišla, dokonce na den přesně. Pokračování montáže bylo naplánováno na minulou sobotu. Den před tím jsem přijel z futsalového zápasu o půlnoci vyčerpaný a nasraný a na sobotní ráno byla naplánovaná tato kratochvíle. Byl jsem na ni tak natěšený, že jsem byl na nohou snad už od 7. hodiny ranní, ale psychická příprava mi zabrala ještě další dvě, takže jsem začal v 9:01 a skončil jsem ve 12:43. Během montáže jsem propotil dvě trička a jednu paruku, dvakrát jsem tam mně naprosto neznámé šrouby přimontoval špatně, ale protože jsem neandrtálec, tak jsem to zjistil až třeba o čtyři kroky později, takže jsem to musel posléze sáhodlouze rozšroubovávat a předělávat. Kupodivu jsem byl ale po celou montáž v psychickém zenu a klidu, s Eliškou jsme se náramně doplňovali, že by se o tom daly bez bázně skládat básně. V předposledním kroku, který byl nejrafinovanější a nejsložitější, jelikož jsem montoval vysunovací desku v naprosto titěrném prostoru pomocí imbusu, mi Eliška dala poprvé špatnou radu a já namontoval desku špatně. Bohužel to ovlivnilo výsledné vzezření stolku, který nyní vypadal jak po obrně, páč jeho rovnost ujížděla asi o 20 cm. Oprava tohoto problému mi zabrala pocitově další hodinu, ale stůl nakonec stojí v celé své kráse. Nutno si ale přiznat, že nebýt Elišky pomoci, jejích rad, ženského nadhledu a přehledu, tak to nedodělam ani do soudnýho dne. Ještě navíc během této epizody vystřižené jak z Rad ptáka Loskutáka pekla kachnu, dělala domácí bramborový knedlík a k tomu zelí. No a já tam po úspěšné montáži čuměl jak chleba z tašky a těšil se až se najim a půjdu si lehnout.

Toť náš příběh s montáží konferenčního stolku. Jsem zvědav, co mě čeká příště. Nicméně jsem na sebe hrdý, objevil jsem v sobě malou část Bořka Stavitele nebo chcete-li Kutila Tima a nemohu se dočkat, co budu stavět zase příště.