Jaro nám čerstvě bují, páteční ráno, víkend se blíží, vše je zalité sluncem. Nic ale nedokáže páteční ráno posrat víc a rozproudit krev v žilách než taková menší výluka metra.

Od rána je výluka metra mezi Holešovicema a Florencem kvůli jakési technické závadě, což jsem samozřejmě zjistil až když jsem se uchyloval k pravidelnému rannímu dospánku v našem podzemním dopravním prostředku. Neví se nic určitýho a platí to pro jistotu do odvolání, takže jsem vzteklej jak mamrd dojel na Holešovice a tam se jal přesednout na náhradní autobusovou dopravou XC přes Argentinskou a Vltavskou až na Florenc. V Holešovicích přijely dva busy, tudíž jsem zkušeně dal blinkr doprava a běžel doleva do zprvu prázdného vozu a sedl jsem si na tu jednosedačku u řidiče jako jeho kámoš/školař, aby mě nikdo nevotravoval. Když už vůz dosahoval téměř maximální kapacity, přiběhla nějaká rádoby ustaraná přechytralá bába, taková typická Karen, a dožadovala se vstupu do vozu těma prvníma dveřma u řidiče. Ten je však měl zamčený, svědomitě se připravoval na náš včasný dovoz do stanice určení a absolutně na její ťukání a polohlasné výkřiky nereagoval. Ona nafouknutá jak ropucha teda šla k ostatním vchodům jako obyčejný plebs a nastoupila. Ranní špička na silnicích ani v mé hlavě ještě nebyla a tak jsme dojeli na pohodu na Těšnov a stáli jsme na semaforu před Lidovou jídelnou, na jejichž tabuli jsem se slinou na bradě a lehčím opocením na čele očumoval jejich obědovou nabídku.

Mé delirium však zčistajasna přerušila ona bába, jež začala skoro až hystericky volat o pomoc a ať jí řidič okamžitě otevře dveře už tady, že přece tam (netušim kam) nepůjde až z Florence, načež začala skoro až brečet, že se ve voze nedá dýchat. Pan šofér ji ale měl na háku a dveře neotevřel, poněvadž nejspíš správně předpokládal, že by si bába při výstupu vyhodila plotýnku nebo by si zvrtla kotník a chudák by z toho měl voplejtačky. Místo toho jí tam chladnokrevně vohulil klimošku jak kdyby bylo venku +40 stupňů, takže v busu byla rázem zima jak na Sibiři až z toho cestujícím rostly pomalu rampouchy u nosu. Bába tam ještě párkrát zlověstně zaburácela "To je fakt za trest todlecto!", načež ji někdo zezadu usadil větou "Zavřete už prosimvás hubu vy bábo, stejně byste šla z Florence tak jako tak, ne?". Já díky svému mazácky vybranému místečku jsem z toho nic neviděl, nicméně jsem se škodolibě a ješitně uculoval pod fousy s radostí, že je někdo po ránu nasranější než já, páč když už jsem se konečně dostal z měsíc a půl trvající nemoci, tak mě pro sichr začlo zase šíleně bolet v krku a to tam mám mandlí přesně nula. Na Florenci jsme se z autobusu vypotáceli jako normální lidi spěchající při pátku do práce vyhlížejíce víkend, vyměnili jsme si superlativy, popřáli si mnoho zdarů a každý šli svou cestou.

Takže přeji krásné a slunečné páteční ráno.

EDIT: Závada odstraněna v mžiku od této velkolepé události, metro již funguje, takže celá tahle epizoda byla relevantní asi tak 4 minuty ty magore.