Být fanouškem fotbalového klubu Liverpool FC je mnohdy hořkosladké. Tato sezóna je ale spíš nechutně grapefruitově hořká, než medově slaďounká jako třeba má slůfka. Přesto se však ale najdou světlé momenty, které mě v průběhu letošní sezóny vytáhly z letargie, a připomněly mi, jakou kvalitu ten tým má. Radost nikdy netrvá moc dlouho, jelikož okamžitě přijde další příšerná blamáž a já se tak zase můžu s brekem znovu vrátit do kanálu.  Fandit tomuto klubu není nic pro temperamentní povahy nebo pověstné psychouše. Což se týká zrovinka mě. Super.

Pojďme se podívat, co se událo za posledních cca 14 dní.

Anglická liga je v prdeli. Mnohdy se modlím, abysme vlastně nesestoupili. Pak přijde šňůra pár dobrých výsledků a už nás vidim na bedně. Realita však je boj o top 4 a účast v příští sezóně Ligy mistrů, nic víc, nic míň. Carabao Cup jsme zesrali. FA Cup jsme absolutně domrdali. Jediná šance na trofej a úspěch v sezóně tak spočívá v Lize mistrů, kde se nám v posledních pěti letech poměrně daří a 3x jsme byli ve finále, nicméně vyhráli jen jednou. Podzim LM nebyl marnej tak jako v každé jiné soutěži, prošli jsme do jarního play off a tak jsem doufal, že se na nás štěstí třeba usměje. Štěstí se však na nás zcela vysralo hned při losování soupeře, když nám byl přiřazen zkurvený Real Madrid, který můžeme bez přehánění označit za naši nemesis, za náš kryptonit. Real jsme z těch tří finálových účastí potkali dvakrát a dvakrát nás porazil. Očekávání pro první vyřazovací kolo Ligy mistrů byla tedy velká, první zápas jsme začínali doma na Anfieldu a Momo chtěl konečně pomstu.

Zápas začal v neuvěřitelném tempu a hráči Liverpoolu dali vzpomenout na své nejlepší výkony. Po čtvrt hodině to bylo 2:0 po fantastické patičce Darwina Núňeze a Mo Salaha, který využil šílenou chybu brankářské mrdky Courtoise, jenž nás v loňském finále svými dechberoucími zákroky přivedl pomalu k šílenství. Vím, že mě určitě. To už jsem nevydržel a začal jsem psát na všechny strany, včetně mýmu kámošovi, "Vamoooooooooos" a zlehka všechny pojebaný Madridisty vysmál. Takle zpětně se za tento svůj čin chvalořečím a tleskám si vestoje. Liverpool přestal po 20 minutách hrát a do poločasu to bylo 2:2, i díky ještě větší brankářské minele našeho Alissona že jsem ho chtěl nenávistně pobodat, s odpornými vyhlídkami na druhé dějství. Eliška šla radši spát, já vydržel. Čeho jsem byl svědkem ve druhé půli, to jsem se málem poblil. Zasraný Real ty naše mátohy totálně rozebral a naložil nám snadného bůra, což se na našem domácím stadionu v Lize mistrů ještě nikomu nepodařilo. Z neprostupné pevnosti se stala hnojárna. Výsledek 2:5 byl možná ještě milosrdný, kdo, ale nebyl milosrdný, byl pak můj výtečný přítel a budoucí svědek, který mi to dal sežrat takovym stylem, že jsem ho ve vteřině chtěl vyškrtnout ze svatby. Ale co jsem zasel, to jsem sklidil, a takhle ošklivě jsem se nepomstil, stejně jako se Realu už potřetí v řadě nepomstil Momo.

Do toho všeho nás pár dní po tomhle výprasku v hnojárně čekal ve formě hrající Manchester United. Tým, který prej zažívá nejlepší sezónu od konce Fergusona. Tým, kterej prej ještě útočí na titul v lize, vyhrál Carabao Cup, a cílí i na FA Cup a Evropskou ligu, z které vyprovodil Barcelonu. Větší kontrasty mezi oběma týmy být nemohly. Naše éra skončila. Éra Manchesteru United započala. 

Celý den jsem byl v práci a lehce v nervu z toho, co nás v zápase čeká. Z práce jsem jel domů snad dvoustovkou, abych stihl závěr první půle. A právě včas, když Gakpo vstřelil naprosto luxusní gól a poločas skončil 1:0. "To jde," pravím Elišce.

Druhý poločas se rozjede a najednou Darwin bum a 2:0. Stále jsem relativně v klidu otupěn zápasem s Realem, ale když Momo vymotá jak školáčka mistra světa Martineze, předloží Gakpovi a ten lahodně lobne de Geu tak už skáču do dveří a řvu jak magor. To je 50. minuta a my stále hrajem jak z partesu. Za čtvrt hodiny Mo Salah dává 4. gól a už regulérně lítám po bytě, lomcuju s Eliškou i Mayou a hystericky se směju. Hystericky také otvírám flašku jabkovice, páč mě tenhle zápas nenechává chladným. Ani střízlivým. O chvilku později Mrdky United dostávají bůra parádní hlavandulí Darwina, který paroduje Markuse hype Rashforda gólovou oslavu a já prohlašuju Darwina Núňeze za nejkrásnějšího a nejlepší fotbalistu této planety.

A leju další panáky.

O dalších pár minut později Momo střílí další gól, už šestý (!!!), a zároveň přepisuje historické tabulky Liverpoolu a stává se jeho nejlepším střelcem v historii Premier league. Sundavá dres, ukazuje to svoje božsky vypracované tělo a řve na okolní tribuny. Já sundavám dres, ukazuju to svoje božsky vyžrané tělo a nalejvam paňáky. 

Třešničkou na dort je gól Bobbýska Firmina, jenž se po sezóně rozloučí s klubem po více jak 8 letech skvělých služeb, a já už regulérně slzim hrachy. Jeho nefalšovaná radost z gólu, kterej jsme mu přáli asi všichni, je naprosto ryzí a boží, krásnej sedmej hřebíček do rakve těm buzerantum. S Eliškou už jsme regulérně vožralí, což je při nedělnim večeru fakt na pováženou, ale nevadí nám to. Taková demolice tu nikdy nebyla, naše nejvyšší vítězství proti těm krysám ever. United nedostali takovou nakládačku od roku 1931. Mým oblíbeným nápojem je od této chvíle 7Up! Tlak mám až do nebe, ležim na zemi jak vyvrženej vorvaň a vstřebávám to, co se právě stalo.

"Jsme zpátky, kurva!!! Top 4 dáme uplně v klidu a v odvetě ten vymrdanej Real rošleháme jak vajíčka ti řikam a celou soutěž ještě vyhrajeme. Darwin dá 16 gólů a Momo 8," řvu jak smyslů zbavenej na Elišku a ta přivožrale přitakává.

Druhej den jsem uplně nemožnej, čtu si veškerý články, statistiky, reporty a zápas si pouštím znova. Další zápas nás čeká na Bournemouthu, což je poslední tým tabulky s hrozivou formou a tým, kterému jsme na podzim dali nálož 9:0 - to byla naše nejvyšší výhra v historii a onehdy to ještě vypadalo na snovou sezónu.

Já už se však nenechám jen tak uchlácholit a očekávám frašku, nejpravděpodobněji se jeví porážka 1:0 po nějaký jebce. Celou sobotu jsme na Moravě, tudíž fotbal nevidím a jen si večer čtu výsledek. Prohra 1:0. Přesně jak jsem čekal, načež sprostě nadávám do kokotů celýmu Liverpoolu a posléze i sobě, že jsem si nevsadil, když jsem byl tak chytrej. Nejsem tím výsledkem už ani překvapen, možná ani rozhořčen, snad jen trpce smířen. Nicméně je pravda, že dáváme zadarmo tři body všem týmům bojujícím o záchranu, kromě Nevertonu. My totiž chceme, aby Everton sestoupil. 

Momo nedal penaltu a prej přestřelil branku o 7 metrů, jak poetické. Top 4 se znovu vzdálila.

A zítra nás čeká odveta v Madridu. Může se stát absolutně cokoliv. Ale já jdu do toho s nulovým očekáváním, jinak by mě kleplo.

YNWA