Zdá se to až nereálný, ale už tomu bude téměř čtvrt roku od naší svatby. A myslím, že je načase, abych konečně alespoň zevrubně popsal část našich líbánek. Bali patřilo mezi naše top líbánkové destinace, nehledě na všemožná doporučení přechytralých influencerů či mudrců v našem okolí, avšak po naší zkušenosti můžeme s klidem říct, že my to doporučovat dál rozhodně nebudeme. Bali si může nasrat.

Než se pustím do bezhlavé kritiky všeho, co se nám přihodilo, tak chci ujasnit jednu věc – líbánky jsme si i přes všechny patálie užili, mámě skvělý, úsměvný a někdy až neuvěřitelný vzpomínky, viděli jsme krásný místa, prožili jsme nezapomenutelný chvíle a hlavně jsme si užívali jeden druhého. Berte to tedy s mírnou nadsázkou. Anebo ne.

Tak a teď se připoutejte, prosím, jdeme na to.

Vše začalo postupnými maličkými krůčky již při odletu. Z Prahy do Istanbulu ještě žádný zvrat nepřišel. První trhliny v naší láskyplné mozaice romantiky se objevily na istanbulském letišti, kde nám na transferové tabuli u našeho letu do Singapuru svítily 3 hodiny zpoždění. Což se v kombinaci s původními třemi hodinami čekání na daný let dvojnásobně zpříjemnilo a my po brzkém ranním vstávání (3:20) začali být značně nevrlí – i kvůli tomu, že si po celém letišti nebylo kde kurva sednout a navíc tam bylo snad 54 stupňů. První krůpěje potu se začly plíživě objevovat na mém čele, o zádech netřeba mluvit a tak jsme to vyřešili prozíravým způsobem nám vlastním – šli jsme se ožrat. Nejprve jsme zašli do Carl’s Jr. Pro mastný základ a po delikátním papču jsme koupili Bacardi a zbylé hodiny jsme trávili popíjením a vzájemným notováním, jak jsme skvělej a nádhernej manželskej pár. V podvečer jsme se značně přiopilí dokodrcali do letadla a nechali se unášet na druhý konec světa. Přílet do Singapuru byl někdy v ranních hodinách, kde jsme museli vyzvednout kufry a znovu se check-inovat na let do Denpasaru, poněvadž to bylo s jinou, místní, aerolinkou - to dá rozum. Na celou tuto kratochvíli jsme měli cca 3,5 hodiny, tudíž jsem byl celou dobu v harmonickém zenu.

Ten zen vyprchal po přistání stejně rychle jako nastoupila kocovina, jelikož jsem si nepřipočetl tříhodinové zpoždění a problém dostat se přes pasovou kontrolu na singapurském letišti. Ty jejich automatické mašinky na scan pasu a vyfocení cestujícího, co mají celou činnost urychlit, jsem v nastupující panice skoro rozkopal, protože nás za žádnou cenu nechtěly pustit. Nakonec jsem musel slovně zmrdat okolo postávající asistentku, aby nás okamžitě pustila, nebo nám to vymrdaný letadlo uletí. Šli jsme čekat na kufry, což bylo víc skličující než čekání na Godota – chvíli jsem v hysterii pořvával po celé hale, že ty kufry nám snad nechali v Turecku nebo poslali zpět do Prahy, protože jsme na ně čekali vážně celou věčnost. Samozřejmě přijeli v momentě, když šla Eliška na záchod, takže jsem s nima jezdil jak nafrčenej Michal Krmenčík mezi pásama a hledal dámský toalety. Vyletěli jsme rychlostí Nimbusu 2000 k check-inovým překážkám, kde jsme k našemu údivu nikde nemohli najít náš let. Došel jsem k letištnímu pracovníkovi, zda by mi neporadil, avšak dle mé rezervace let nemohl nikde najít – naštěstí jim tam fungujou ty internety a podle mých instrukcí daný let skutečně našel – odlet byl z Terminálu 4, my se však nacházeli na jedničce. Museli jsme busem přejet z jednoho terminálu na druhý, což se zdálo na tak obrovském letišti nemožná mise i pro Ethana Hunta. Po počáteční panické atace jsme ale zjistili, že to byla jenom jedna kratičká zastávka, tudíž se to zvládnout dalo, avšak prohlídnout si to nádherný singapurský letiště, o kterém jsem Elišce šeptal do ouška něžnou přednášku skoro celej jedenáctihodinovej let, jsme už nestíhali a já totálně vykoupán ve vlastní šťávě s žílou přes dvě čela jsem jen zařval:
„TO VYJEBANÝ LETIŠTĚ SI PROHLÍDNEM PŘI CESTĚ NAZPÁTEK, TEĎ TO PROSTĚ NESTÍHÁME A MRDÁME NA TO“, načež Eliška jen lakonicky přikývla, že ho stejně vidět nepotřebuje a jedinej kdo s tim celou dobu votravuje, jsem já. Takové milé povzbuzení muj malej vnitřní běsnící Áďíček chtěl přesně slyšet.

Dojeli jsme na terminál 4, kde jsem se vřítil k přepážce horlivějš než tlustej pedofil k mateřské škole, a doufal jsem, že ještě nejsme v prdeli. Sympatická paní mi pomáhala se self check-inem, nicméně pokaždé, když jsem zadal číslo rezervace, tak na mě vyskočily letenky z Ho Chi Minh City do Islámábádu, nedělám si prdel. Tato sračka na nás vyskočila i na třetí pokus, a když pani viděla mé čiré zoufalství v očích, tak nás vzala na nějaký premium check-in, vše tam naťukala ručně, kufry tam poslala bez jakýchkoliv skrupulí a srala na to, že limit kufrů má 20 kg a můj vážil asi 28 a poslala nás s úsměvem k letadlu. My ve sprintu doběhli k našemu gateu, kde ještě ani neprobíhal boarding a naprosto vyčerpaní, zpocení, skoro pochcaní jsme si oddechli, že jsme tuhle misi zvládli. Nebudu vám lhát, několikrát během té hodiny v Singapuru jsem už házel propocený ručník do ringu a zoufal si, jak to kurva vymyslíme, až nám to letadlo uletí. Neuletělo, a my se plní entuziasmu konečně blížili zkurvenému Bali. Možná nám to letadlo mělo přeci jen uletět.

Na Bali jsme přistáli někdy ve 3 odpoledne, usměvaví a šťastní, kufry jsme zdárně vyzvedli, zaplatili vstupní poplatek a srali si to do nejmenší fronty na imigračním úseku s tím, že nás nic hrozného už nečeká. Byli jsme jak ten typický, čerstvě zamilovaný a oddaný páreček, co na sebe vrká slizké romantické pohledy a něžnými slůvky si vyznává lásku. Elišku jsem s humorem sobě vlastním varoval, že při mé návštěvě Jižní Korei jsem strávil na tamějším imigračním asi hodinu, protože tam bylo lidí jak sraček, chtěli po mně všemožná hovna, včetně adresy kterou jsem kreslil v jejich jazyce a ještě jsem byl pochválen, že mám na korejštinu talent – tak jsem zavtipkoval, že mi je bližší spíš severní hahaha hihihi.

Naše dobrá nálada však vydržela pouhých pár minut, poněvadž CO SE DOPRDELE DĚLO NA TOM ZKURVENÉM BALIJSKÉM VYJEBANÉM IMIGRAČNÍM, to vskutku bylo na podpálení celý budovy. Zkušeně jsme si vybrali tu nejmenší frontu, kde jsme ale měli nějakého naprosto totálně ultra velkého kokota, kterej se neustále chodil někam občerstvovat, pokecat s kolegama ve vedlejších buňkách a vyexpedovat jednoho člověka mu trvalo snad hodinu. Ale hodinu na Millerové planetě v Interstellaru. Všichni kolem nás, kteří přiletěli na Bali večernim letem, už byli dávno na svých ubytkách a my stále čuměli ve frontě. Já měl nateklý lejtka jak starej americkej fotr, kterej nebyl v posilovně od dob Studený války, snažil jsem se zabít čas posedáváním, proklínánim okolních lidí, nebo nenávistnými pohledy k našemu úředníkovi. Nic nepomohlo, a když už byli nasraní i lidé za mnou, tak jsem věděl, že už je fakt něco špatně a já takovej magor tolik zase nejsem. Na řadu jsme se dostali po 2,5 hodinách úmorného stání ve frontě a to, co všem přede mnou zabralo skoro celej den, jsem měl já hotový za dvě minuty. Neznámý problém nastal u Elišky, která si to poctivě vyčekala, avšak tenhle mamrd něco posral a nevěděl co, tak jí poslal do jiný fronty k jiný imigrační buňce. Nevěděl jsem, jestli chce Eliška zamordovat jeho nebo mě, ale ten její smrtící pohled směrem ke mně, konečně vyexpedovaného u Duty Free obchodu, asi nikdy v životě nezapomenu. Po další půlhodince se dostala na řadu Eliška a po úvodních zmatcích už konečně prošla a my mohli úspěšně prohlásit, že jsme dorazili do cílové destinace. Leckdo by si pomyslel, že tím máme vše hrozné za sebou a trýzně skončily, pravda to však nebyla a naše nenávist k Bali právě začala.

Nafackovalo nám nechutné vedro, dusno, teplo a miliarda čekajících řidičů na své ovečky, mezi kterými byl i jeden pro nás. Že měl na své cedulce špatně moje jméno, to už po tolika letech nebylo překvapení ani v nejmenším. Řidič nás vyzvedl a odvezl na naše první ubytko a během jízdy nám stihnul nabídnout možnosti tetování, piercingu nebo náušnic, na což jsem se absolutně na dno vyčerpanej snažil slušně odpovídat naučenejma balijskejma frázema, za které jsem ale dostal pojeb, že to je indonésky a ne balijsky a ať radši mlčim. Ok, děkuji. Potřebuju pivo.

Jídlo na Bali bylo naprosto vynikající a dechberoucí a my se nezdráhali debužírovat a ochutnávat vesměs všechno. Chtěli jsme toho co nejvíc i vidět, tudíž jsme cestovali a přemisťovali se dost často – což asi nemusíme nikomu, kdo byl na Bali, vyprávět. Z čeho jsme byli nejvíce zaskočeni, byla povaha Balijců. Nechce se mi říkat přívětivost, protože to kolikrát byla spíš vlezlost, drzost a votravnost. A to pro nás dva asociály a introverty byla dobrá pěst mezi voči. Nevím čím to je, ale asi jsme něčím výraznější než jiní turisté, takže se na nás okamžitě pověsil každej pouliční prodejce kdejaké mrdky, a když jsme to slušně odmítli, tak nám skoro podříznul krk. Posléze už jsme slušně neodmítali, ale dle momentální nálady. Či hladinky alkoholu v krvi. Aspoň příroda byla krásná, nebejt toho že ty indonéské špíny každou přírodní rezervaci nebo památku zajebou takovym množstvim odpadků, že se mi normálně chtělo brečet. Taková špína a bordel, to jsme jaktěživi asi ještě neviděli, a že jsme toho viděli, a naše nenávist vůči Balijcum dosáhla nebeskejch výšin. Kdekoliv jsme byli, tak jsme uklízeli každej bordel, co jsme viděli – kdyby to tak udělal každej, tak se nepohne ani se čtvrtinou těch sraček, který tam ty zmrdi stihli všude zasejt. Hlavně, že jsou všude fronty na selfíčka, posluhovači, kteří tě ochotně vyfotěj klidně 140x v různých úhlech, lidi neurvalí že nekoukají kolem sebe a kdekoho by porazili atd. Jen si na to vzpomenu, tak se mi znova hrne krev do palice. Zasrané špinavé krysy. Pokud vás tento článek neodradí od cesty na Bali, tak vás alespoň žádám, abyste občas nějaký ten odpad vzali a vyhodili, jinak se to tam bude válet asi navždy. Nehonim si tim nějaký plusový bodiky, nechci na nikoho zapůsobit, ale tuhle ignoranci, liknavost a neohleduplnost k přírodě a svýmu okolí nenávidim.

Byť se Balijci „snažili“ bejt vždycky nápomocní, ochotní, k službám a nikdy nic nebyl problém, tak opak byl pravdou. Problém byl vždycky všechno, nikdy neplatilo to, na čem jsme byli dohodnutí, a celkově byli Balijci dost neochotní nějak spolupracovat nebo najít kompromis. Pomyslnou třešinkou na číském dortíčku bylo naše několikadenní ubytování v luxusním resortu, kde jsme si chtěli líbánky užít se vším všudy. Psali jsme jim už v březnu, že bychom chtěli pokoj se vstupem k bazénu a že nemáme problém si připlatit, což nám hotelový manažer v emailu potvrdil a že s námi počítají. Přijeli jsme na místo, resort fakt bomba a byli jsme rozhodnutí, že si náš zdejší pobyt ještě prodloužíme. Přišli jsme na recepci, měli jsme svou zaplacenou rezervaci a chtěli se ubytovat, když v tom to přišlo – na recepci o nás neměli ani páru, naší zaplacenou rezervaci s pokojem se vstupem do bazénu nikde neměli a ještě nám řekli, že je celý hotel plně obsazen.
„To si z nás děláte prdel, ne?“, zeptal jsem se v záchvatu vzteku jak kapitán a trenér Jirka Luňák. Začali jsme tam vytahovat jeden mail za druhým, ve kterých jsme měli doloženou konverzaci s hotelem i následné potvrzení a zaplacení rezervace. Recepční si vůbec nevěděla rady, její angličtina byla horší než Schillerový a tak si začala na pomoc volat svoje kolegyně. Do toho nám nabízely nějaký posraný welcome drink s nádechem kokosu a výtažku z aloe vera, po kterým se mi břicho začlo vlnit jak při sambě, a nakonec přišel i manažer hotelu. Ten se nám začal srdceryvně omlouvat a klanět, že to posrali a že udělají vše pro to, aby nám to vynahradili. Jak lusknutím kouzelného proutku v Narnii se rázem uvolnil pokoj s výhledem do zahrad s tím, že další den nás přesunou do pokoje se vstupem k bazénu a jednu noc budeme mít zadara. Navíc nás ještě uchlácholili pozvánkou na nějaké VIP hotelové drinky, které byli taktéž zadáčo a o jejichž času a místu konání jsem se pro jistotu ještě čtyřikrát ujišťoval. Ani nás nezajímalo, koho museli poslat na ulici nebo do sklepa z toho pokoje, kterej se tak záhadně uvolnil. Možná si z nás celou dobu fakt jenom dělali prdel a zkoušeli, co vydržíme. Po dvou hodinách strávených na recepci jsme se tedy dobrali jakémusi výsledku, dostali jsme se na pokoj, kde jsme měli úhledně napsané blahopřání na zrcadle, kde stálo Congratulations Mr. And Mrs. Eliška.

Po vybalení se manželé Eliškovi těšili na vytouženou pláž, avšak Bali si s náma hrálo jak kočka s myší, a tak začalo pro změnu lejt jak z protržené konve. Nezbejvalo nám nic jinýho, než se jít najíst do místního warungu, koupit si chlast a bejt na pokoji.

Snídaně v hotelu byly naprosto skvostný, all inclusive a všemožný jídla, že to vypadalo jako mix snídaně, oběda i večeře. Jeden z mála chodů, který jsem si naservíroval k snídani, tak bylo bun bo nam bo a pikantní grilovaná křidýlka, které mi posléze málem protrhly prdel. Když jsme si hrdě nesli s Eliškou své talíře a hledali, kam se usadíme, tak jsme zjistili, že ke stolu jste mohli jít až po vystání další fronty u recepční, která vás musela naťukat do systému a usadit – což, jak jsme vypozorovali, byla záležitost na celé dopoledne – takže jsme to jako typičtí Češi vochcali a udělali to po svém. Tentýž den se konalo to VIP posezení, kde jsme měli jakožto vážení a ctění hosté drinky a všemožné chuťovečky zadara, takže jsme s manželkou vylemtali asi cisternu Cosmopolitanů. Následný den se mi spustila sračka lámající rekordy, která mi vydržela až do konce července. Ale obraťme list.

Když jsme projeli celý jih Bali, udělali jednodenní zastávku v Uluwatu, viděli krásný západ slunce na jednom z top Insta spotů (což bylo jasné ze záplavy turistů, kterým vévodily dvě slečny, které šíleně smrděly potem i předtím), tak jsme se vydali do vnitrozemského Ubudu. Z Uluwatu nás přes Grab Car (indonéská alternativa pro Bolt) vezla příjemná řidička, kterou jsme si nakonec objednali na další dva dny jakožto vlastního průvodce. Posléze nás vzala na turistům utajená místa, zároveň nám pomáhala vyřídit nějaké vstupné a jízdenky za lepší cenu díky tomu, že byla místní. Bylo vážně parádní, mít někoho, kdo se vyzná, vozí nás po veškerých místech, který jsme si vymysleli, ještě navíc přidá něco ze své balijské torničky divů a poznání, a ještě to je příjemná paní (čti, není votravná). Druhý den našeho společného výletu nás vezla do přístavu na východ Bali, odkud jsme se chtěli vypravit na všemi chválené a propírané Gili Islands. Koupili jsme si lístky na loď, vše si naplánovali a zařídili a po časném ranním vstávání jsme s naší řidičkou dorazili do přístavu. Tam nám při předání jízdenek řekli, že předpověď počasí je špatná a hrozí, že v následujících několika dnech žádná loď z Gili Islands zpět na Bali nepopluje. Což by byl pro nás průser. Naše šoférka zavolala nějakýmu svýmu nabíječi, co dělá na Gili Islands, a ten jí řekl, že je vše v pohodě a že lodě budou jezdit až do soudnýho dne a ať jedem. Takže jsme si teda stoupli do fronty na loď, která byla delší než na posranym imigračnim a lehce nervózní jsme čekali. Pani řidička nás tam odvedla jak děti do školky a ještě nám spokojeně mávala, že se nás konečně zbaví, ale my tak spokojení nebyli. Čekala nás snad dvouhodinová jízda malou lodí, nemluvě o té zpáteční, která měla trvat téměř čtyři hodiny, páč objížděla veškerý ostrovy jak nějakej vesnickej autobus. Když navíc kolem nás někteří lidé řikali, že se počasí bude fakt kurvit a že moře bude rozbouřený, tak jsme si rekulérně nasrali do kalhot a skrečovali to. Našli jsme naší balijskou mámu/řidičku, vysvětlili jí svoje obavy, ta s úsměvem na rtech přikývla a že nás tedy povozí další den po památkách.

Takže jsme viděli místa, který jsme už mysleli, že neuvidíme, jmenovitě třeba Pura Lempuyang (realita je v úvodní fotce článku) nebo-li Gate of Heaven, který nás naprosto odzbrojilo. Ani ne tak svou majestátností, poněvadž tyhle brány jsou vidět po celém Bali na každém kroku, ale těmi masy lidí, které čekaly, až na ně přijde řada a vyfotí se u té zkurvené brány v nějaké zpíčené insta póze. Po zaplacení vstupného jste totiž skutečně dostali pořadové číslo jak v koncentráku a po vystoupání k oné bráně jste čekali – my měli číslo asi 487 a když jsme dolezli na místo, tak k focení ohlašovali teprve snad 164. Kdo zná mou historku z čekání na maso u řezníka v Řisutech, tak ví, jak moc miluju takovéto fronty, takže jsem si vyfotil čekající lidi (tu branku teda taky) a šli jsme do píči. Unavení z neustálého přejíždění a cestování jsme si poručili, že se chceme jít konečně vyvalit na pláž. Tak nás tam pani vysadila, my jí dali brainstorming, že tam chceme být do večera, takže ať si klidně jede po svejch a vrátí se v určitou hodinu a zatím sbohem. Pláž, co našla, byla krásná, zapadlá a malebná. Vychlastali jsme tam snad 50 mojit, zaplavali, já se spálil a večer jsme se snažili dovolat naší řidičce. Marně. Ta pláž byla totiž tak zapadlá, že tam nebyla jediná čárečka signálu. Snažili jsme se na parkovišti najít její auto, ale kde nic tu nic. Tudíž jsem lítal po pláži v další hysterii a nevěděl co dělat. Nakonec jsem se připojil na barovou wi-fi, objednali jsme další nálož mojit a zavolali si nového šoféra. Ten měl až nereálné problémy se k pláži dostat, musel jsem ho navigovat tak po lopatě, že jsem myslel, že řídí pan Košťál z Dědictví aneb Kurvahošigutntág, ale byl jsem trpělivý, protože jsem věděl, že to je nejspíš naše jediná šance dostat se domu. Když už se pan Košťál blížil na parkoviště, tak jsme se mu vydali naproti - a v TEN moment jsme spatřili auto naší řidičky, která se na nás usmívala a mávala nám. Nechápali jsme, co to bylo za pojeb, ale absolutně nezištně a plní studu jsme si sedli k ní do auta a po tak zběsilé navigaci jsme se doslova vymrdali na pana Košťála a nechali ho plonkově osamoceného na liduprázdném parkovišti. Při cestě k autu jsme se s ním dokonce minuli, já byl jasnej jak půlmetrový hovno v křoví páč jsem neustále kontroloval telefon, a když se zeptal:
„You Adam?“¸ tak jsem mu připosraně odpověděl:
„Eh, Adam is in the bar, thank you bye bye.“
Byl jsem z toho dost špatnej, protože nejsem až takový lidský odpad, ale když mi poslal na WhatsAppu zprávu „Thanks you bro, fuck your ass“ tak mě veškerá lítost přešla. Domů jsme dorazili snad o půlnoci, protože ta Secret beach byla vážně až někde na konci světa.